Z kanceláře do kuchyně
Před 7 lety, když jsem projížděla Karlínem, vyslovila jsem nahlas přání. „Jendou bych si přála učit lidi dobře vařit a mít široký vliv jako třeba Roman Vaněk nebo Zdeněk Pohlreich…“ Tehdy se mi to zdálo nemožné, svoje recepty jsem fotila mobilem na můj soukromý Facebook a to bylo celé. Netrvalo to ani půl roku a dávala jsem první recept na nově založený blog, měnila jsem svůj soukromý Instagram na veřejný a nasávala všechny nové informace z toho světa.
Trvalo to přesně 2,5 roku, než jsem sebrala odvahu a odešla z práce na plný úvazek. Bylo to těžké rozhodnutí, o kterém jsme doma mluvili déle než rok, hlavně kvůli financím. Měli jsme hypotéku, zcela nevybavený nový byt, ale srdce mě zkrátka táhlo z kanceláře do kuchyně.
Jedním z důvodů, který mi pomohl v rozhodnutí odejít z práce byl, že moje kočka Minda, kterou všichni moji sledující (tehdy 10 tisíc followers na IG) milovali, měla nevyléčitelnou nemoc a pomalu umírala. 🙂 Často jsem s ní jezdila na infuze a veterinář jí předpovídal jen pár měsíců života… A tak jsem se první lednový pracovní den ocitla sama doma. Nemusela jsem do práce a byl to ten nejdivnější pocit. Poprvé v životě jsem nemusela do školy, do práce, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. A tak jsem se pustila do kreativního tvoření na blogu a Instagramu.
Myšlenka vydat kuchařku
Asi za měsíc a půl jsem se ráno vzbudila a najednou jsem přesně věděla, co chci a musím udělat. Jako kdyby mi to někdo v noci vnuknul, absolutně jsem to nechápala. Ta myšlenka byla tak čistá a jasná, až mě z toho mrazilo. Nahlas jsem tenkrát vyslovila: „Já přece musím vydat kuchařku s Mindou, dokud je tu s námi!“ Všichni moji sledující ji milují a je součást skoro každého receptu na blogu, kde dobrovolně pózuje u jídel na fotkách. A tak se zrodil krásný a dojemný nápad – vytvořit si jedinečnou vzpomínku na srdečný vztah s mojí první vysněnou kočkou.
Nutno dodat, že jsem nikdy neaspirovala na vydávání kuchařek. Přišlo mi, že trh je doslova přesycený kuchařkami a nevěřila jsem, že bych dokázala prorazit. Říkala jsem si, že možná za pár let, až budu mít větší publikum. 🙂 No, srdce hovořilo jasně, vydáme kuchařku!
A tak jsem začala všechno zjišťovat a pustila se do tvoření. Rozhodla jsem se kuchařku vydat sama hned z několika důvodů. Nechtěla jsem, aby mi vydavatelství kecalo do vizuální stránky, stejně tak jako do obsahu, zároveň bylo na spolupráci pozdě a samozřejmě jsem chtěla, aby kuchařka byla zdrojem mé obživy, což s vydavatelstvím nejde.
K samovydání se pojí jedna nevýhoda. Celý tisk a vše spojené s vydáním kuchařky si musím zaplatit sama. Což mojí hypotéce a měsíčnímu příjmu asi 20 tisíc korun nenahrávalo. Pro představu se jedná o částku kolem 0,5 až 1 miliónu korun. A tak jsme odsunuli vybavení bytu, prodali jsme auto a veškeré ušetřené finance šly na kuchařku.
Zároveň jsem kuchařku chtěla vydat co nejdříve kvůli Mindičce, protože jsem nevěděla, jak dlouho tu s námi bude. Protože byly všechny termíny před Vánoci plné, tiskárna mi dala šibeniční termín 1.8. Do té doby jsem musela poslat kompletní data do tisku. Než jsem tedy vše potřebné pro tvorbu knížky zařídila a domluvila, na kuchařku mi zbyly 3 měsíce čistého času. Standardně si totiž na kuchařku lidé berou rok, já to musela zvládnout za jednu čtvrtinu. Bylo to extrémně vyčerpávající, kolikrát jsem spala jen 3 hodiny za noc, ale zároveň jsem byla nadšená z toho, jak mi kuchařka vzniká pod rukama.
Finančně jsme se dostali na úplné dno a měsíc před vydáním kuchařky jsme neměli ani na zaplacení elektřiny. Byla to opravdu těžká situace, ale já stále věřila, že se tento risk vyplatí. Poháněla mě láska k Mindičce, dělala jsem to pro ni.
Hned po vydání kuchařky jsem objela celou republiku s kuchařkami a už tam se prodalo tolik kuchařek, že jsem se dostala do plusu. Přišlo tolik fanoušků, nosili dárky, děkovali za moji práci, fotili se se mnou a já jsem poprvé v životě na vlastní kůži ucítila, že jsem konečně v pozici, kdy lidi učím vařit. A to pro mě byla nejsladší odměna za tu dřinu a stres, který jsem měsíce předtím prožívala. Ve vydávání kuchařek jsem se neskutečně našla. A nikdy bych na to nepřišla, kdyby nebylo Mindy. Dodnes jí za to děkuju. Kočička nás pár týdnů po vydání kuchařky opustila… Jako kdyby čekala, až se vše stabilizuje a mohla mě v klidu opustit. Bylo to vážně dojemné.
Od té doby mám na kontě čtyři nádherné kuchařky, které nejsou jen kuchařkami, ale jakousi osobní zpovědí, kde se kromě skvělých receptů lidé dozvědí spoustu důležitých momentů, které se mi v životě přihodily.
Popis kuchařek
Čtyři roky, čtyři kuchařky, občas nechápu, jak jsem to mohla zvládnout! První dva díly vystihují moji tvorbu asi nejvíc – jsou to tradiční recepty z Čech i celého světa. První miluji hlavně kvůli Mindičce a druhý kvůli skladbě receptů, která mi sedí nejvíc ze všech knížek. Třetí díl je Sladká. Tam lidé najdou českou i zahraniční cukrárnu, různé moučníky a řezy, teplá sladká jídla, dorty a samozřejmě vánoční a velikonoční sladkosti. 🙂 Na tento díl jsem úplně nejvíc pyšná, protože tam najdete třeba dvanáctistránkový návod na croissanty, podrobný postup na správné potažení dortu fondánem nebo třeba jak upéct a postavit věž croquembouche. Je to vážně úžasná knížka, kterou by doma měl mít každý, kdo rád peče. 🙂 A poslední kuchařka je tzv. covidová. Nese podtitul Rychlá a najdete v ní 90 receptů. Ta je určitě v kuchyni nejpoužívanější a je skvělou inspirací na rychlé snídaně, obědy i večeře.
Pro koho jsou vhodné
Pro všechny! 🙂 Moje kuchařky jsou výjimečné v tom, že mají tzv.“blbuvzdorné“ návody, jak je začali nazývat moji fanoušci. Když píšu recept, pokaždé ho dávám přečíst mému manželovi, který vařit neumí. A když ho nepochopí, přepíšu ho, aby pochopil každý krok. Potom vím, že i začátečník ho pochopí a je vysoká pravděpodobnost, že se recept podaří. Zároveň recepty píšu tak, aby se z nich poučil i amatérský kuchař, který se naučí něco o původu receptů, různých kuchařských technikách nebo třeba zajímavé informace o použitých surovinách či vybavení kuchyně. Myslím si, že právě výše zmíněné je můj niche.
Knížka Minda na výletě
Stalo se to. Sepsala jsem pro vás naše cestovní průšvihy, kterými jsme bohužel už tak trochu (nebo spíš hodně) proslulí. Sice se trochu červenám už teď, ale za ten váš smích mi to uveřejnění stojí. 😀
Vlastně ani nevím, jak tyhle brikule s cestováním začaly. Je to věkem, spojením mě a Martina nebo jsme prostě jenom mimoni? Těžko říct, na to asi už nikdo nepřijde. Sice nám to vzalo spoustu nervů, stresu a možná i let života. Ale na druhou stranu, ty roky života jsme si vzali zpět tím, jak to se tomu s odstupem času smějeme s každým, komu naše příběhy vyprávíme. No a bez nich by nevznikla ani tahle knížka. 🙂 Jak se říká, všechno zlý je pro něco dobrý, že? A něco na tom asi bude.
A co můžete očekávat? Realitu bez příkras, autentické reakce bez cenzury a spoustu zábavy. I proto jsem se rozhodla, že na rozdíl od kuchařek budu psát tuto knihu hovorovou češtinou. Je to knížka, která uklidní všechny, kteří se prošli nebo prochází něčím podobným na svých cestách, která pobaví snad úplně všechny a která třeba vás namotivuje víc cestovat a poznávat. Protože i přes to všechno, co se nám stalo, to byly jedny z nejkrásnějších zážitků a momentů, které si připomínáme dodnes.
Plicní embolie
V polovině roku 2020, při dokončování Sladké kuchařky, jsem málem umřela na plicní embolii. Bylo to pro mě velmi transformační a naučilo mě to velké trpělivosti a také umění se za sebe postavit. Když jsem totiž přišla k lékaři s tím, že nemohu dýchat a neujdu ani 30 metrů vkuse, posílal mě k psychiatrovi s vyhořením. Nedalo mi to a šla jsem do nemocnice. Tam se mi po dlouhých peripetiích nakonec dostalo správné diagnózy a potřebných léků. Ale bylo to doslova za pět dvanáct.
Dostala jsem se do situace, kdy jsem seděla doma na pohovce a cítila, že se můj život blíží ke konci. Dávala jsem Martinovi instrukce, co má říct zdravotníkům, kdyby to se mnou seklo. Nevěděla jsem, jestli právě teď je ta situace, kdy mám volat sanitku, kdy umírám. Bylo to tak transformační. V těchto minutách jsem si uvědomila tolik věcí. A jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Nakonec jsem se z toho dostala a kompletně jsem změnila svůj život. Přestala jsem se vídat s toxickými lidmi, dělat činnosti, které mi nejsou příjemné a dělala jsem je jen proto, že se ode mě očekávaly, a hlavně jsem se začala mít ráda. Se všemi nedostatky. Můj život se změnil o tolik k lepšímu, a i když to bude znít divně, protože z nemoci jsem se fyzicky dostávala téměř dva roky, jsem za tuhle zkušenost vděčná.
