Jak asi víte z mého Instagramu či Facebooku, rozhodla jsem se do sebe investovat a zaplatit si velmi zajímavý kurz na téma fotografování jídla, úprava fotek, storytellig (později vysvětlím) atd. O tomto kurzu mi řekla moje dnes už tak trošku kamarádka, a hlavně kolegyně ze Slovenska Monika (blog Lapetit.sk), která se podobného zúčastnila a prý z něj čerpá dodnes. Protože její fotky naprosto miluju, máme totiž podobný vkus, rozhodla jsem se jít do toho. Upřímně mi k mému rozhodnutí pomohl jeden z dílů podcastu Alenky School of style, kde klade lidem na srdce, že nejlépe utracené peníze jsou ty, co investujete do sebe, svého vzdělání a rozvíjení. Tak jsem si řekla, že si to po dvou kuchařkách zasloužím a že je to opravdu investice v pravém slova smyslu, protože dovednosti, které se naučím, budu využívat ve své „práci“.

Co vám budu říkat, cenově to bylo opravdu hodně peněz, asi nemá cenu tajit částku. Kurz vyšel i s letenkami a půjčením auta cca na 45 tisíc korun. Já vím, já vím, je to šílený, ALE teď už můžu s klidným svědomím říct, že to za to stálo! Brzy se dozvíte proč, protože důvodů bylo hned několik. 🙂

Kurz pořádaly dvě anglické foodblogerky s italskými kořeny – Catia Lemmi a Silvia Bifaro. Protože Silvii sleduju už dlooouho a její fotky zbožňuju, bylo pro mě rozhodování o to jednodušší. 🙂

Catia zase poskytla svůj nádehrný a stylový domek, který se nachází v severní části Toskánska, v nádherné vesničce Vagli Sotto. Ten domek byl neskutečný. Kamenná vilka, se třemi ložnicemi, nádhernou vintage kuchyní s mramorovým stolem uprostřed, obývákem a úžasnou koupelnou laděnou do starorůžova s měděnou sprchovou baterií. Ta vilka je zkrátka sama inspirace.

Ještě vám musím říct o Vagli Sotto. Bože, to je taaak kouzelná vesnička! Žije tu asi jen 60 stálých obyvatel a má naprosto magickou atmosféru. Leží na jakémsi vyvýšeném poloostrůvku obklopená tyrkysovým jezerem. Jezero je koncem léta a začátkem zimy hodně prázdné, ale s roztékajícím sněhem se zase krásně naplní a zdobí tak dechberoucí horské panorama. Já jsem sebou táhla drona a myslím si, že to bylo nejlepší rozhodnutí! 🙂 Co je ale nejlepší na této vesničce je fakt, že tu žije hodně kočiček, lidé se tu o ně hezky starají a tím pádem jsou i ochočené. Představte si, že k vám ráno přijde kočka, celý den se s vámi mazlí, je opodál, hraje si, no, a nakonec se rozhodne, že si s vámi zaleze do postele a přenocuje. Pro mě značka ideál. 🙂 Zvířátek tu ale žije mnohem více, třeba divoká prasátka, která sem chodí z lesa pít do řeky nebo kozy, které si pochutnávají na místních keřích. 😀

Dokonce jsem tam zachránila jedno cca 2 měsíce staré koťátko před zuřivým kocourem. V 6 ráno mě vzbudil šílený řev, tak jsem se podívala z okna a tam ho kocour mordoval, tak jsem zasáhla a pak jsme byli do konce pobytu nerozlučná dvojka. Dokonce pro mě paní Colomobvá málem jela autem, abych si koťátko vzala domů, ale nakonec se našel majitel – malý chlapeček, kterého opustila maminka a přestěhoval se do této vesničky z Londýna s tatínkem a sestrou. Tak jsem mu jen řekla, ať se o koťátko lépe stará a má ho raději doma, když je takhle malé. Chlapeček mi poděkoval a řekl mi, že mi koťátko klidně zase někdy půjčí, abych nebyla smutná. To mě dojalo k slzám…

A teď už k našemu kurzu. 🙂 Náš retreat byl pouze pro 5 osob, nakonec jedna slečna nemohla dorazit a sešly jsme se 4. Byla jsem to já, moje spolubydlící Dunja – Srbka žijící v Abú Dhabí, Američanka Denise a Kanaďanka Marika. Zajímavé bylo, že ani jedna z holek nebyla foodblogerka, jen já.

Začínali jsme afternoon tea, kdy jsme si sedly do kroužku a představily jsem se. Každá z nás to měla asi na 15 – 20 minut, holky se nás hodně doptávaly a už tento začátek byl hodně emotivní. Seděla jsem na dece, v ruce koťátko, v druhé čaj a v hlavě jsem si pořád říkala: „Woooow, já jsem opravdu jela, pane Bože!!! Sedím tu s lidmi z celého světa a povídám si o své vášni a budu se nadšeně vzdělávat!“ Já jsem v tu chvíli cítila takový pocit naplnění a štěstí, že z toho brečím i teď, jak to píšu.

Pokračovalo se tématem „branding“, který obsahoval velmi osobní dotazník. Sloužil ale jen nám, měl nás totiž donutit zamyslet se nad různými otázkami. Vyprávěla jsem svůj příběh, měla jsem si uvědomit, co jsem se naučila v minulosti a snažím se vám teď předat, proč chci dělat to, co dělám, jaké je mé ideální publikum, jak chci, abyste se cítili, když mě vidíte, co má reprezentovat moje značka, jaké osobnosti ze světa mě inspirují, co jsem se od nich naučila atp. Byl to opravdu krásný vhled do celého mého blogování a musím říct, že jsem se u toho několikrát dojala a zároveň jsem si uvědomila, že opravdu vím, co chci a kam chci směřovat. 🙂 Protože byl kurz především o praktických zkušenostech, dostala jsem spoustu informací ke studiu na doma, takže po večerech čtu a vzdělávám se. 🙂

Večer následovala italská večeře, kterou holky připravily a byla naprosto senzační!!! Na večeři jsme probíraly Instagram, holky mi říkaly, že jsem ukázkový příklad, jak se to má dělat, tak jsem hodně mluvila, odpovídala na dotazy a u toho se styděla, no znáte to 😀

Druhý den byl zahájen tématem, na které jsem se těšila úplně nejvíc! Byla to fotografie a styling pro storytelling. Aneb nejen postupové fotografie u receptu. Jedná se v podstatě o komplexního pocit z fotky, který máte, když na ni koukáte. Je to ale těžká disciplína vám povím. Teorii jsme opět dostaly v lejstrech, praxe spočívala v přípravě domácích těstovin. Ježíši, to bylo tak skvělý! Nejdříve jsme se bavily o kompozici, holky nám vysvětlily nějaké zásady a pak se šlo na věc. Každá z účastnic si povinně vyfotila všechny kroky přípravy. Po jednotlivých fotkách vždy následovala konzultace vlastní fotky s holkama, ale i účastnicemi. Bylo to opravdu šíleně inspirativní, jak každá z nás to jídlo viděla trochu jinak, z jiného úhlu atd. Holky nám přitom radily a fotily taky, aby nám ukázaly, jak to má ideálně vypadat. Pomohly mi třeba i s nastavením foťáku, úpravou ISO atd. Byla jsem totiž zvyklá fotit na úplně jiné nastavení, takže i tady jsem se přiučila. 🙂 Celou dobu jsem si navíc dělala zápisky, takže jsem měla hlavu jako pátrací balon.

Odpoledne nás čekal speciální host, kterým byla éterická malířka a italská food blogerka Valentina Solfrini. Můžete ji znát z jejího IG účtu @valentinahortus. Je to umělkyně každým coulem a její téma pro nás byly především barvy a její pohled na kompozici. Její pohled byl neskutečně zajímavý, inspiruje se starými holandskými obrazy jídla a když jsme stylovali misku s ovocem, připadala jsem si, jako kdyby nás přenesla do 17.století mezi ty nejlepší malíře. U stylování vyprávěla, jak o tom přemýšlí, co ráda dělá a naopak, jakým chybám se vyvaruje. Hltala jsem každé její slovo, dělala si zápisky a při každé příležitosti jsem cvakla nějakou tu fotku. 🙂 Podle mě moje hlava už vypadala jako tři pátrací balony dohromady. 😀

Program se nám trochu protáhl, což mi vůbec nevadilo, protože všechno bylo tak obohacující, že bych si to protáhla klidně o pár dní místo hodin. 🙂 Každopádně byl před námi poslední kurz sobotního dne a tím byla úprava fotek v Lightroomu. Všechny jsme si sedly dokola na zem a začaly jsme s úpravami. Samozřejmě jsme vybraly jednu z krásných fotek, které jsme tento den vyfotily. Měla jsem připravené otázky k mým úpravám, a tak jsem neváhala a ptala se. Holky mi ukázaly úplně nové možnosti, jak můžu dosáhnout efektu, který chci, přičemž mi tyto nové možnosti ulehčí práci. Valentina pak ukázala i různé barevné úpravy, což mi také pomohlo, protože jsem s tím do té doby neměla moc zkušeností. Také jsme probíraly můj byt – není totiž prostor jako prostor a já jsem věděla, že fotit tady a fotit u mě doma je kompletně jiná záležitost. Holky mi poradily, jaké světlo, resp. okno využít a jaké zase zatáhnout závěsem, tak jsem byla celá natěšená, až to doma zkusím! Kolem desáté hodiny jsme se rozloučily a šly se vyspat na poslední den. 🙂

Musím říct, že ráno jsme nemohly vůbec vstát a na každém z nás byla vidět značná únava. Motivace byla ale veliká, protože dnes nás čekal vlastní projekt. Ve dvojicích jsme měly nafotit jakýsi „storytelling“ dnešního dopoledne. Samozřejmě jsem si vybrala pečení dortu. Silvia totiž upekla krásný veganský dort, tak jsem toho hned využila. 🙂 Posuďte sami, jak se mi povedl. Za fotky děkuju mojí nejlepší spolubydlící Dunje, která poctivě naslouchala a byla mi 100% pomocnicí. Btw. Koukněte na její profil, bydlí v Abú Dhabí a je fakt šikovná! Taková zajímavost je, že lidé v UAE jí většinou nedovolují, aby fotky, které jim nafotí, sdílela na svém IG či webu, což ji dost demotivuje. Přitom u nás jsme i rádi, když se fotograf pochlubí hezkou fotkou z naší svatby, oslavy atd. A to prý neplatí jen i Arabů, ale i u lidí, kteří se tam přistěhovali (kterých je v UAE téměř 90% :-D).

Pak už přišel závěrečný oběd, poděkování a rozloučení. Musím říct, že se mi vůbec nechtělo domů! Byl to opravdu krásný zážitek a nelituju ani jediný koruny. Nejenže jsem se podívala na nádherné místo s duší a jiskrou, ale také jsem poznala skvělé, talentované holky, které mi předaly spoustu svých zkušeností, dovedností a inspirace.

A tím bych chtěla apelovat i na vás – plňte si sny, zdokonalujte se ve vaší práci nebo koníčcích. Ten čas tak rychle běží a my pořád čekáme a říkáme si, teď néééé, třeba za pár let, nebo se vymlouváme, že nemáme čas apod. Nedělejte to! Protože jednou si budete říkat, co všechno jste neudělali a jakých šancí jste nevyužili…

Děkuju, že jste článek dočetli až sem, původně měl být hlavně o fotkách, ale nakonec jsem se rozepsala a vyprávěla vám pohádku – u mě naprostá klasika, pardón. 🙂 Prostě neumím být stručná. Tak se mějte krásně a dejte mi na IG pod fotku vědět, jak se vám fotky a článek líbí.

Vaše Ivka <3